Město bylo založeno pravděpodobně ve 30. letech 13. stol. rodem Michalovců, první písemná zmínka je z roku 1352. V roce 1407 koupil Benešov Hynek Berka z Dubé, za jehož vládnutí byl v roce 1426 dobyt husity. V roce 1450 panství koupil Jan z Vartenberka a v roce 1511 Mikuláš Trčka z Lípy. Největší rozkvět přišel po roce 1515 za pánů ze Salhausenu, kteří vybudovali Horní a Dolní zámek. V 1. pol. 17. stol. získali Benešov Thun – Hohensteinové a Clary – Aldringenové, zámky však již nikdy nebyly sídelní.
Bílinské hradiště bylo vybudováno přemyslovskými knížaty v 10. stol. Ve 12. a 13. stol. spravovali Bílinu Hrabišici, v roce 1237 daroval Václav I. hradiště i se vzniklou trhovou vsí Ojířovi z Frýdberka, který zde vystavěl gotický hrad. V roce 1290 získal město Albrecht ze Žeberka a v roce 1318 Ota z Bergova. Od roku 1407 byli majiteli panství Koldicové z Krupky, za husitských válek Bílinu uchvátil Jakoubek z Vřesovic, v roce 1436 ji však pánům z Koldic vrátil. V roce 1502 koupil Bílinu Děpold z Lobkovic, od roku 1720 ji vlastnila roudnická větev rodu.
První zmínka o vodním hradě je z roku 1316. Za Jana Lucemburského to byl hrad královský a byl často dáván do zástavy. V roce 1335 koupil Budyni Zbyněk Zajíc z Valdeka z rodu Hazmburků. Hazmburkové hrad postupně přestavěli v renesanční zámek. V roce 1614 koupil panství Adam ze Šternberka. Poté se majitelé střídali, v roce 1759 byla stržena dvě zchátralá zámecká křídla a věž. Posledními majiteli do 1945 byli Herbersternové.
Již v roce 1344 je zmíněn Smil z Vchynic, zakladatel hradu Oparno, který v Oparenském údolí doživotně získal pozemek rozbořeného mlýna. Po své obnově pak sloužil svému účelu až do druhé poloviny 19. století. S rozvojem turistického ruchu byl poté přebudován na výletní hostinec s tanečním parketem a ubytovacím zařízením. Současní majitelé mlýn vlastní od roku 2008.
Původní hrad Borek byl založen před rokem 1415 rodem Kraa, za husitských válek byl třikrát dobyt. Mezi majiteli panství byli např. páni z Veitmile, po roce 1576 jej koupili Lobkovicové a vládli zde do roku 1594, kdy jim byl Rudolfem II. zkonfiskován majetek. V roce 1605 jej koupil Adam Hrzán z Harasova. Hrzánové zde postavili mezi lety 1655 – 1675 současný zámek, v roce 1707 prodali panství Ondřeji z Lichtenštejna. Dalšími majiteli byli pak Auersperkové, Rottenhannové, Buquoyové, Trautmannsdorfové a rod Hohenlohe – Langenburg.
Město bylo založeno jako královské patrně před rokem 1283, první písemná zmínka je však z roku 1352. Prvními leníky byli páni z Michalovic, v roce 1406 získali město Berkové z Dubé a v roce 1428 Vartemberkové. V roce 1511 panství koupil Mikuláš Trčka z Lípy, o čtyři roky později páni ze Salhausenu. Kolem roku 1536 se Česká Kamenice dostává prostřednictvím sňatku opět do majetku Vartemberků. Od roku 1614 byli posledními majiteli Kinští z Vchynic a Tetova.
První písemná zmínka o Děčíně je z roku 993. Původní dřevěné přemyslovské hradiště na zámecké skále bylo v 1. pol. 13. stol. přebudováno na kamenný gotický hrad, pod kterým bylo založeno královské město. Panství postupně přešlo na rod Markvarticů a posléze Vartenberků, v 16. a 17. stol. patřilo ještě Trčkům z Lípy, Salhausenům a rytířům z Bünau. Za panování tohoto rodu došlo k největšímu rozvoji obchodu a řemesel. Od roku 1628 patřilo panství Děčín rodu Thun – Hohenstein.
Děčínský Sněžník je naše nejvyšší stolová hora a její vrchol sahá do nadmořské výšky 723 m. V roce 1864 nechal hrabě František Thun na jejím vrcholu vystavět věž, určenou pro geografická měření, která se však díky velkému zájmu turistů brzy stala rozhlednou. Je vysoká 33 m a k dosažení jejího vrcholu je nutné se poprat se 153 schody.
Dolský mlýn První písemná zmínka o mlýně pochází z roku 1515. Mlýn měl původně tři mlýnská kola, z nichž jedno pohánělo pilu a další dvě mlecí zařízení. Dolský mlýn patřil od roku 1584 k benešovskému panství pánů ze Salhausenu a později od roku 1653 k panství bynoveckému. V roce 1696 mlýn koupil Jan Kryštof Pohl a jeho potomkům pak patřil až do roku 1910. Původní budova byla několikrát přestavěna, v roce 1727 barokně. Mlýn byl v plném provozu do roku 1814, poté však byla jeho činnost velmi omezena kvůli plavení dřeva po říčce Křinici. Jako kompenzace bylo majitelům povoleno vařit pivo a vyrábět pálenku. V roce 1945 byl mlýn opuštěn a chátral. Několikrát se stal kulisou při natáčení filmových pohádek.
První zmínka o předchůdci dnešního Duchcova – trhové vsi Hrabišíně - je z roku 1207, Duchcov je pak zmiňován v roce 1363. V roce 1398 koupil osecké panství i s Duchcovem míšeňský markrabě, v roce 1459 je získal zpět Jiří z Poděbrad. Od roku 1491 bylo panství v držení Kaplířů ze Sulevic, v roce 1527 jej koupili Lobkovicové a kaplířovskou tvrz přestavěli na renesanční zámek. V roce 1642 přešel Duchcov sňatkem do rukou Valdštejnů.
Těžko přístupné soutěsky řeky Kamenice byly lépe prozkoumány teprve koncem 19. století. V roce 1877 zdolalo pět odvážlivců trasu mezi Dolským mlýnem a Hřenskem na voru. V osmdesátých letech pak majitel panství kníže Edmund Clary - Aldringen povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků - barabů budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Tunely pro pěší byly vykutány během několika zimních měsíců tak, že barabové pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Nejprve byla v roce 1890 otevřena 500 m dlouhá Edmundova (Tichá) soutěska a o osm let později i 250 m dlouhá Divoká soutěska. Ve dvacátých letech 20. století zde 21 lodiček ročně svezlo 160 000 návštěvníků. Srbskokamenickou (Ferdinandovou) soutěskou lze dojít k Dolskému mlýnu.
Hrad založil na počátku 14. stol. pro Jana Lucemburského Fridrich I. ze Šumburka, za což mu byl v roce 1306 ponechán v léno. V roce 1351 jej obdrželi v léno od Karla IV. také Fridrichovi synové. Po sporech s králem Václavem IV. byl hrad v roce 1418 dobyt a předán do zástavy Mikuláši Chudému z Lobkovic. Na hradě také trvale sídlil známý vzdělanec, cestovatel a básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Po jeho smrti v roce 1514 přestal být šlechtickým sídlem a po požáru v roce 1560 postupně zpustl.
Jádro hradu nechali vybudovat kolem roku 1250 Lichtenburkové. Počátkem 14. stol. zdejší statky vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné a hrad koupil v roce 1335 Zbyněk Zajíc z Valdeka. Hrad nebyl dobyt ani za husitských válek, jeho význam však postupně upadal. V roce 1550 se uvádí jako pusté podhradní městečko. Hrad, který v roce 1558 koupil Jan starší z Lobkovic, se uvádí jako pustý od roku 1586.
Hrad byl postaven jako královský ve 2. pol. 13. stol., jeho prvním známým majitelem byl loketský purkrabí Mikuláš Winkler. Od roku 1320 se na něm často střídali lenní páni, kolem roku 1463 jej získali Satanéřové z Drahovic. V roce 1528 hrad koupili Šlikové a přestavěli jej na zámek, od nich pak v roce 1663 Julius Jindřich, vévoda sasko-lauenburský. Od roku 1690 pak patřil bádenským markrabatům a od roku 1782 královské komoře. Posledními majiteli byli od roku 1836 Buquoyové.
Hrádek byl založen v 1. pol. 14. stol. Ronovci, v roce 1375 jej koupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. V držení arcibiskupství byl do roku 1427, kdy krátce patřil Půtovi z Častolovic a poté Berkům z Dubé a Smiřickým. V roce 1456 získal Hrádek Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. V roce 1467 byl hrad dobyt vojsky Jiřího z Poděbrad a poté dán do zástavy Petru Kaplířovi ze Sulevic. V roce 1475 jej koupili páni z Ilburka, od roku 1538 patřil Kurzpachům a od roku 1592 Janu Sezimovi ze Sezimova Ústí a na Úštěku. Po konfiskaci v roce 1622 bylo panství předáno jezuitům. V roce 1839 koupil Hrádek již jako zříceninu Ferdinand Lobkovic a v roce 1871 průmyslník Josef Scroll.
První písemná zmínka pochází z roku 1282, kdy ves koupili od teplických benediktinek osečtí cisterciáci. Díky rozkvětu hornictví získalo město různá privilegia, v jejichž udělování začal již císař Karel IV. Král Jiří z Poděbrad udělil Hrobu právo týdenních trhů, Vladislav Jagellonský v roce 1477 právo užívat znak a v roce 1478 právo pečetit červeným voskem. V roce 1580 papež Řehoř XIII. cisterciácký klášter v Oseku zrušil a město Hrob (Klostergrab) se dostalo do majetku pražských arcibiskupů. Cisterciákům se opět vrátilo v roce 1626.
Hřensko Již v roce 1408, kdy toto území patřilo Berkům z Dubé, je zmiňována krčma, která sloužila vorařům a plavcům. Dalšími majiteli panství byli Vartemberkové, Mikuláš Trčka z Lípy a od roku 1515 Salhausenové. Noví osadníci se v Hřensku usazovali teprve v letech 1530-1550. V roce 1612 získali zadlužené panství opět Vartemberkové, aby je o dva roky později prodali Kinským. V roce 1634 se stali majiteli Aldringenové, od roku 1664 Clary-Aldringenové. Rozhodujícím průmyslovým odvětvím byla těžba a zpracování dřeva, v 19. století pak také turistika, zejména, když byly v roce 1898 zpřístupněny a zesplavněny Tichá (Edmundova) a Divoká soutěska na řece Kamenici
První písemná zmínka o městečku je z roku 1252, kdy bylo darováno řádu německých rytířů. V roce 1411 byl řádu králem Václavem IV.vyvlastněn majetek, v roce 1421 Chomutov dobyli a vypálili husité. Již v roce 1424 však byl zastavem Mikuláši z Lobkovic. Dalším majitelem byl Jakoubek z Vřesovišť, opět Lobkovicové a do roku 1560 páni z Veitmile. Poté jej získal arcivévoda Ferdinand Tyrolský, v roce 1571 panství prodal opět Lobkovicům. Od roku 1605 byl Chomutov svobodným královským městem.
První písemná zmínka pochází z roku 1352. V roce 1406 koupili Chřibskou od Michaloviců Berkové z Dubé a v roce 1428 kamenické panství získali Vartenberkové. V roce 1511 se majitelem stal Mikuláš Trčka z Lípy, ale již v roce 1515 je prodal pánům ze Salhausenu. Kolem roku 1536 získali panství sňatkem Anny ze Salhausenu a Prokopa z Vartenberka opět Vartenberkové. V roce 1614 koupili tento zadlužený majetek Vchynští z Vchynic a Tetova. Tento rod, později psán jako Kinští, vlastnil zboží jako panství až do zrušení vrchnostenské správy v roce 1848 a dále jako velkostatek až do roku 1945.
Kamenná rozhledna na 774 m vysoké Jedlové hoře byla postavena v roce 1891 horským spolkem Gebirgsverein a je vysoká 23 m. Krátce na to zde nechal kníže Ferdinand Kinský pro potřeby turistů vybudovat restauraci. Po druhé světové válce oba objekty chátraly a teprve v roce 1992 bylo přistoupeno k rekonstrukci. Ta byla dokončena o rok později.
První písemná zmínka pochází z roku 1352. V roce 1406 koupili Jetřichovice od Michaloviců Berkové z Dubé a v roce 1428 kamenické panství získali Vartenberkové. V roce 1511 se majitelem stal Mikuláš Trčka z Lípy, ale již v roce 1515 je prodal pánům ze Salhausenu. Kolem roku 1536 získali panství sňatkem Anny ze Salhausenu a Prokopa z Vartenberka opět Vartenberkové. V roce 1614 koupili tento zadlužený majetek Vchynští z Vchynic a Tetova. Tento rod, později psán jako Kinští, vlastnil zboží jako panství až do zrušení vrchnostenské správy v roce 1848 a dále jako velkostatek až do roku 1945.
První písemné zmínky o Jezeří jsou z let 1363 – 1365, kdy je vlastnili páni ze Rvenic. V roce 1406 koupil hrad Petr z Perče, později Albrecht starší z Kolowrat a po něm jej získal Jan Smolík ze Slavic. Dalším majitelem byl od roku 1450 rytíř Kunz z Kaufunku a po něm opět Smolíkové. V roce 1513 hrad zdědili Hochhauserové, kteří zde vystavěli renesanční zámek. V roce 1622 získal panství jako pobělohorskou konfiskaci kníže Karel z Lichtenštejna, od roku 1623 bylo v držení Lobkowiczů.
Původně trhová osada vznikla v 1. pol. 12. stol., v roce 1186 ji daroval kníže Bedřich řádu johanitů. Za panování Václava I. nebo Přemysla Otakara II. byla Kadaň povýšena na královské město, v roce 1289 je zde zmiňován přemyslovský hrad. V roce 1469 byl jmenován hejtmanem Jan Hasištejnský z Lobkovic a vládl zde téměř padesát let – mj. nechal vystavět františkánský klášter. V roce 1750 byl pustnoucí hrad z popudu Marie Terezie přebudován na kasárna.
Zdejší osada vznikla v pol. 12. stol. v souvislosti se založením filiálního kláštera postoloprtských benediktinů. Ten byl králem v roce 1277 zrušen a osadu získali kolem roku 1330 v léno Šumburkové. Po roce 1453 získal panství rod Fictumů, v roce 1512 pak dědičně. Mezi lety 1590 – 1620 byla provedena velká dostavba panského patrového domu (dříve tvrze) na zámek. Po Bílé hoře byl Kryštofovi Fictumovi zkonfiskován majetek a o dva roky později panství koupil Kryštof Šimon z Thunu. Thunové vlastnili zámek až do roku 1945.
Kostomlaty pod Milešovkou První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1333, kdy zde již stál hrad, postavený pány z Oseka. V roce 1335 koupil nevelké panství moravský markrabě Karel, pozdější císař Karel IV. V roce 1370 patřily Kostomlaty pánům ze Žerotína a v roce 1388 je koupili páni z Dubé. V roce 1434 hrad zřejmě neúspěšně obléhal husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, o rok později už je však uváděn jako jeho majitel. Jeho potomci, Kostomlatští z Vřesovic, panství vlastnili až do roku 1623, kdy jim bylo za účast na stavovském povstání zkonfiskováno. V roce 1624 je koupili Černínové z Chudenic, kteří zde po roce 1670 postavili barokní zámek. V roce 1687 získali panství Clary-Aldringenové, po nich Věžníkové z Věžník a v 19. stol. Ledebourové.
První písemná zmínka pochází z roku 1361, kdy byl majitelem vsi Vaněk z Vartemberka. V roce 1402 koupili tolštejnské panství i s Krásnou Lípou Berkové z Dubé. V roce 1463 se stali opět majiteli Vartemberkové a v roce 1471 míšeňští vévodové Arnošt a Albrecht. V roce 1481 panství koupili Šlejnicové a v roce 1573 potřetí Vartemberkové. V roce 1614 získali Krásnou Lípu páni z Vchynic a Tetova, od roku 1619 psáni jako Kinští a vlastnili ji až do zrušení vrchnostenské zprávy v roce 1848.
Již ve 13. stol. jsou zde připomínány dvě tvrze, z nichž jednu před rokem 1572 přestavěl Jan Mašťovský z Kolovrat na renesanční sídlo. Po bitvě na Bílé hoře získal Krásný Dvůr jako konfiskát Václav Michna z Vacínova, v roce 1649 jej koupil Heřman Černín z Chudenic. V letech 1720 – 1725 a pak koncem 18. stol. Černínové zámek významně přestavěli, v 80. letech 18. stol. také vybudovali na ploše 100 ha anglický park.
Hrad byl založen pravděpodobně Janem Lucemburským kolem roku 1320, v roce 1330 jej král daroval Těmovi z Koldic. Koldicové zde vládli do roku 1504, kdy Krupku prodali Jindřichovi ze Šlejnic. Již v roce 1506 hrad koupil Albrecht Libštejnský z Kolovrat, po něm pak Bernard z Valdštejna, Jáchym z Maltzanu, páni z Rožmitálu a Vartenberkové. Těm král Ferdinand I. Krupku v roce 1547 zkonfiskoval a zastavil ji Volfu z Vřesovic. Po několika dalších majitelích koupili v roce 1615 hrad Šternberkové a v roce 1710 Clary-Aldringenové.
V roce 1272 patřily Libochovice tepelskému klášteru, poté pánům z Lichtenburka. V roce 1336 koupili městečko s tvrzí Zajícové z Valdeka, později psáni z Hazmburka. V letech 1558 a 1564 koupil dvě části rozděleného panství Jan st. z Lobkovic a nechal na místě gotické tvrze postavit renesanční zámek. V roce 1594 mu byl zkonfiskován majetek a nadále byl spravován královskou komorou. V roce 1613 panství získali Šternberkové a v roce 1676 Dietrichsteinové. Posledními majiteli byli od roku 1858 Herbersteinové.
První osídlení na území dnešního města vzniklo již v 8. stol., první písemná zmínka o vsi Litoměřice pak pochází z roku 1228. Již v roce 1057 byl na Dómském vrchu, kde stával raně středověký přemyslovský hrad, založena kapitula s kostelem sv. Štěpána. V roce 1233 přišli do města františkáni a v roce 1239 dominikáni. V letech 1257 – 1421 se ve městě nacházel křižovnický klášter. První písemná zmínka o původně gotické radnici pochází z roku 1397, po požáru v roce 1537 byla renesančně přestavěna. V roce 1655 se město stalo centrem litoměřické diecéze.
První písemná zmínka o Litvínovu je z roku 1352, prvními známými majiteli jsou bratři Gablencové. V roce 1391 vlastnil ves napůl Těma z Koldic a rod Hrabišiců. V roce 1398 koupila osecké panství i s Horním a Dolním Litvínovem markrabata míšeňská. V roce 1409 byl litvínovským lenním pánem Rynart Rabicar, po něm město patřilo Jahnům. V roce 1509 získal tvrz Horní Litvínov Zikmund z Duban, v roce 1532 Mikuláš Velemyšlský z Velemyšlevsi a později Mikuláš z Knobelshofu. V roce 1542 už byli majiteli opět Jahnové, od roku 1589 pak Lobkovicové. V roce 1642 získali panství sňatkem Valdštejnové.
První písemná zmínka pochází z roku 1115, kdy osada patřila kladrubskému klášteru. Jako královské město byly Louny založeny v 60. letech 13. stol. Přemyslem Otakarem II. Během husitských válek vytvořily Louny vojenský svaz se Žatcem, hejtmanem byl Jakoubek z Vřesovic. V roce 1517 město vyhořelo. Při nové výstavbě byl obnoven i kostel sv. Mikuláše ze 14. stol., ze kterého zbyla gotická věž. V letech 1618 – 1620 se město postavilo na stranu protihabsburského odboje a bylo obsazeno Albrechtem z Valdštejna. Po třicetileté válce se z Loun stalo městečko lokálního významu.
První písemná zmínka pochází z roku 1143, kdy kníže Vladislav II. daroval ves Strahovskému klášteru. Ve 13. stol vlastnili Lovosice Lichtenburkové. V roce 1251, resp. 1272 koupil obě poloviny rozdělených Lovosic cisterciácký klášter v Altzelle. V roce 1415 panství zabavil král Václav IV. a zastavil je Vlaškovi z Kladna. V roce 1507 byli majiteli Libštejnští z Kolovrat a poté Šlejnicové, kteří zde v letech 1545 – 1574 vybudovali renesanční zámek. V roce 1574 se majiteli stali Valdštejnové, v roce 1653 Sylvie Kateřina Černínová a v roce 1671 bádenská markrabata. Posledními majiteli byli v letech 1783 – 1945 Schwarzenberkové.
Lovoš je čedičová hora u Lovosic s vrcholem v nadmořské výšce 570 m. V roce 1892 nechal na vrcholu Lovosický středohorský spolek postavit čtyřmetrovou kamennou rozhlednu, uvnitř které byla možnost občerstvení. V roce 1901 byla spolkem k dřevěné verandě přistavěna místnost na přespání, v roce 1918 však chata vyhořela. Přispěním Jana Schwarzenberka byla v roce 1924 otevřena chata nová, která byla v letech 1978 - 1981 zrekonstruována.
Jedná se o nejvyšší horu Českého středohoří s vrcholem v nadmořské výšce 836,5 m. Již v roce 1825 bylo možné se zde v provizorním přístřešku občerstvit, brzy nato byla otevřena zděná horská restaurace. V roce 1850 byla také vybudována 19 metrů vysoká kamenná rozhledna. V roce 1905 byla zprovozněna meteorologická stanice, největrnější v Česku. Bezvětří zde panuje průměrně jen osm dní v roce. Vrcholová partie Milešovky byla v roce 2013 prohlášena národní přírodní rezervací.
Již od 11. stol. patřil Most a okolí rodu Hrabišiců, kteří postavili na místě hradiště z 9. stol. hrad Hněvín. V roce 1238 jej získal jako odúmrť král Václav I. V roce 1480 koupili panství páni z Veitmile a v roce 1585 Ladislav Popel mladší z Lobkovic, kterému však byl v roce 1594 zkonfiskován majetek. V roce 1595 koupilo hrad s příslušenstvím od císaře Rudolfa II. město. V roce 1639 obsadili město a v roce 1646 i hrad Švédové. Na základě těchto zkušeností povolil v roce 1651 císař Ferdinand III. mosteckým měšťanům hrad zbourat. V letech 1967 – 1982 bylo pak kvůli těžbě uhlí zlikvidováno i původní město.
První písemná zmínka pochází z roku 1262. Po pánech ze Mšeného získali panství s tvrzí páni ze Rvenice a počátkem 15. stol. Illburgové. Po jejich vymření přešlo Mšené na Zajíce z Hazmburka a dále na rod Boryňů ze Lhoty. V roce 1630 se pány stali Malovcové z Malovic. Dalšími majiteli pak byla hrabata Kinští, za kterých zde byly v roce 1796 založeny lázně.
Přehradní nádrž byla vybudována v letech 1961 – 1968 a má rozlohu 1.338 ha. Její sypaná hráz je nejdelší ve střední Evropě a měří 3.280 m.
První písemná zmínka pochází z roku 1267, kdy jsou zmiňováni páni z Jimlína. V roce 1453 panství zdědili Kolowratové. V roce 1465 začal Albrecht z Kolowrat se stavbou hradu nedaleko stávající tvrze. Novohradští z Kolowrat zde panovali více než sto let. Dalšími majiteli byli Lobkovicové, Strážští z Liběchova a od roku 1588 Vřesovcové z Vřesova. V roce 1630 koupili Nový Hrad Aldringenové a v roce 1634 získali panství strahovští premonstráti. V roce 1651 zámek koupila braniborská markrabata, v roce 1670 Varrensbachové a v roce 1715 Löweneggové. Posledními majiteli byli od roku 1767 knížata Schwarzenberkové
Mezi lety 1206–1208 byl vybudován v Oseku cisterciácký klášter, kterému majitelé panství – Hrabišici – věnovali rozsáhlé majetky. V letech 1240-1250 postavili také v Novém Oseku hrad Rýzmburk. Zatímco klášter vzkvétal, pánům z Rýzmburka se dařilo již méně a ústup ze slávy byl zakončn jejich vymřením v roce 1528. Za husitských válek vlastnili Rýzmburk míšeňští vévodové a klášter byl v této době několikrát vypleněn. V roce 1459 připadl Rýzmburk opět české koruně a město Osek zůstalo v majetku kláštera.
První zmínka o Peruci je z roku 1170, kdy patřila bratrům Měškovi a Hroznatovi z Peruce. Před husitskými válkami patřila Strahovskému klášteru a po několika dalších majitelích od roku 1498 Pětipesským z Krásného Dvora, kteří zde vybudovali kamennou tvrz. Ta byla přestavěna na renesanční zámek za Popelů z Lobkovic po roce 1543 a rokokově za Ledeburů, kteří zde vládli v letech 1673 – 1798. Poté byli majiteli zámku Kinští a od roku 1814 Thunové.
V roce 1188 Ploskovice získali darem od šlechtice Hroznaty johanité a vybudovali zde řádovou komendu. Panství bylo často zastavováno, teprve v roce 1545 je koupili Trčkové z Vitence a od nich v roce 1566 Oldřich Dubanský z Duban. Posledním majitelem z tohoto rodu byl Jan Habart z Vřesovic, po konfiskaci jeho majetku pak nakrátko Albrecht z Valdštejna. V roce 1634 panství získali Šlikové a v roce 1663 Julius Jindřich, vévoda sasko – lauenburský. Dalšími majiteli byli od roku 1770 Wittelsbachové a v letech 1805 – 1918 Habsburkové.
Do husitských válek patřily Podbořany klášteru v Postoloprtech, který byl v roce 1420 dobyt. Vesnici v roce 1436 koupil Burián z Gutštejna, v roce 1535 Šebestián z Veitmile a po něm Šlikové. V roce 1576 byly Rudolfem II. Podbořany povýšeny na město. V roce 1586 je získal Wolf Bernhard Vitztum z Egrberku, v roce 1771 se město vrátilo královské komoře. Dalšími majiteli pak byli ještě Josef Schreiter, rytíř ze Schwarzenfeldu, Robert Salm – Reifferscheld a konečně firma Hielle – Dittrich.
Koncem 11. stol. zde byl založen benediktinský klášter, který až do vypálení husity v roce 1420 hospodářsky prosperoval. Ves poté zabralo město Louny, v roce 1454 ji však muselo vydat králi Jiřímu z Poděbrad. Poté panství získali páni z Kunštátu. V roce 1480 jej koupili páni z Veitmile, kteří zde vybudovali tvrz, v roce 1600 pak Šternberkové. Ti tvrz přestavěli na zámek. V roce 1637 panství koupil Václav Michna z Vacínova. Dalšími majiteli byli od roku 1667 Sinzendorfové a od roku 1692 Schwarzenberkové.
Pravčická brána je největší přirozená skalní brána na našem kontinentu a je symbolem Českého Švýcarska. Rozpětí oblouku u úpatí je 26,5 m, výška otvoru 16 m a šířka 7-8 m. Vrcholová plošina brány se nachází ve výšce 21 m. Nedaleko brány stál již v roce 1826 v boudě z dubové kůry výčep, v roce 1881 nechali vystavět členové rodu Clary-Aldringenů na jeho místě výletní zámeček Sokolí hnízdo, ve kterém se v současné době nachází stylová restaurace a muzeum národního parku.
První písemná zmínka pochází z roku 1167, ale město, které bylo v držení pražských biskupů a později arcibiskupů, je mnohem starší. Nejvýznamnější z těchto majitelů byli Jan IV. z Dražic a Jan Očko z Vlašimi. Za husitských válek bylo město několikrát vypleněno, v roce 1431 jej získal Jan Smiřický a v roce 1453 pak Zdeněk ze Šternberka. V roce 1467 se Roudnice stala městem královským. V roce 1577 město získal Vilém z Rožmberka, po jeho smrti přešlo vlastnictví sňatkem vdovy Polyxeny z Pernštejna za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowitz na tento rod.
První písemná zmínka o trhové osadě je z roku 1298. V roce 1377 již byl Rumburk městem a patřil Berkům z Dubé. Byl součástí tolštejnského panství, jehož se stal po vybudování zámku v roce 1566 centrem. V roce 1481 panství získali Schleinitzové a v roce 1586 Strehlitzové. Mezi lety 1607 – 1634 zde vládli Kinští. Jeden z pozdějších majitelů Rumburka, kníže Antonín Florián Lichtenštejn, zde nechal podle návrhu stavitele Jana Lukase Hildebrandta postavit kopii loretánské kaple. Stavba byla realizována v letech 1704 – 1709.
Kapli na Řípu dal obnovit v roce 1126 kníže Soběslav na památku vítězství nad německým panovníkem Lotharem v bitvě u Chlumce. Od roku 1143 patřila hora i s rotundou sv. Jiří a sv. Vojtěcha strahovskému klášteru. Po husitských válkách se stali majiteli vladykové Ctinští v roce 1515 pak opět strahovský klášter. V roce 1577 koupil Říp se vsí Mnetěší Vilém z Rožmberka, po jeho smrti se stali vlastníky Lobkowitzové.
Schillerova rozhledna
Rozhledna byla postavena na místě, kde stával hrad Kozihrady, nad městem Kryry v nadmořské výšce 383 m v letech 1905-1906. Na stavbu bylo spotřebováno 95 000 cihel, 60 fůr písku a 15 fůr žulového kamene, které na vrchol vyvezlo 298 koňských potahů. Rozhledna má dvě vyhlídkové plošiny ve výšce 22 a 27 metrů a nahoru vede 127 schodů.
Ves byla založena po roce 1015, ale první písemná zmínka pochází až z roku 1352. V roce 1406 koupili panství od Michaloviců Berkové z Dubé a v roce 1428 je získali Vartenberkové. V roce 1511 se majitelem stal Mikuláš Trčka z Lípy, ale již v roce 1515 je prodal pánům ze Salhausenu. Kolem roku 1536 získali panství sňatkem Anny ze Salhausenu a Prokopa z Vartenberka opět Vartenberkové. V roce 1614 koupili tento zadlužený majetek Vchynští z Vchynic a Tetova. Tento rod, později psán jako Kinští, vlastnil zboží jako panství až do zrušení vrchnostenské správy v roce 1848 a dále jako velkostatek až do roku 1945.
Stekník
V roce 1319 udělil král Jan Lucemburský ves Střekov v léno Peškovi z Veitmile s podmínkou, že zde vystaví hrad, který by plnil funkci celnice. Ještě nedostavěný hrad však záhy získali v manství Vartenberkové a usídlili se zde téměř na sto let. V 1. pol. 15. stol. byl majitelem hradu Vlášek z Kladna, později, až do roku 1479, jeho potomci. Dalšími držiteli byli Glacové ze Starého Dvora a od roku 1563, s výjimkou komunistického intermezza, Lobkowiczové. V roce 1658 byl Střekov vypálen a opuštěn.
První písemná zmínka pochází z roku 1281 a prvními majiteli panství byli Berkové z Dubé. V roce 1463 jim král Jiří z Poděbrad toto panství zkonfiskoval a získali jej Vartemberkové. V roce 1471 koupili Šluknov míšeňští vévodové Arnošt a Albrecht. Dalšími majiteli byli Šlejnicové, od roku 1618 Otta ze Starscheldu a poté Mansfeldové. V roce 1663 zdědila tento majetek Žofie Anežka, provdaná Ditrichštejnová. V roce 1721 panství vyženili Harrachové. V roce 1876 panství koupil Alfréd Grumbt a posledním majitelem zámku byl v letech 1935 – 1945 Ervín Leopold hrabě Nostitz – Rieneck.
Štětí První písemná zmínka pochází z roku 1312, kdy městečko spravoval Balduin, úředník královny Elišky Přemyslovny. Během husitských válek obsadili Štětí Pražané. Poté je od krále Zikmunda získali Czerninové, brzy se však vrátilo do majetku českých královen. Po smrti vdovy po Jiřím z Poděbrad Johany z Rožmitálu v roce 1475 bylo město s celým mělnickým panstvím zastavováno českým šlechticům, od roku 1542 například Berkům z Dubé a poté Lobkowiczům, Novohradským z Kolowrat, Pětipeským z Chýš nebo Slavatům z Chlumu a Košumberka. V roce 1646 se stali zástavními držiteli Czerninové z Chudenic, kteří panství v roce 1687 odkoupili. Od roku 1753 byli majiteli Lobkowiczové.
Mezi lety 1156-1167 zde královna Judita založila klášter benediktinek, kolem kterého postupně vzniklo město. V roce 1437 získal teplické panství i s klášterem husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, po jeho smrti se Teplice staly věnným městem české královny. V držení se dále vystřídali např. Fictumové, Kolovratové, Valdštejnové, Smiřičtí, Lvové z Rožmitálu a od roku 1543 Volf z Vřesovic. V roce 1569 získali Teplice Vchynští, v roce 1634 pak Aldringenové, později Clary-Aldringenové.
Terezín
Počátky osídlení zdejšího území spadají do 12. stol. a záhy jej získal rod Vartenberků. Vartenberkové vybudovali v Tisé tvrz a později hrad Šenov a zámek Schönstein. V roce 1511 získali Libouchec i Tisou Trčkové z Lípy, v roce 1515 pak Salhausenové. V roce 1534 koupili panství páni z Bünau, později psáni z Bynova. Po roce 1579 vybudovali v Libouchci tvrz. Od roku 1627 zde vládli Thunové, resp. Thun – Hohensteinové.
První zmínka o hradě je z roku 1337. Původními vlastníky byli Vartenberkové, kteří jej v roce 1402 prodali pánům z Dubé. V roce 1481 získal panství saský rod Šlejniců. Ti také v roce 1548 založili nedaleký Jiřetín pod Jedlovou, v roce 1555 však šlechta hrad opustila a usídlila se na zámku v Rumburku. Od roku 1607 byl hrad pustý, definitivně ho však vyplenili a vypálili Švédové v roce 1642. V roce 1865 otevřel na zřícenině Johann Josef Münzberg hostinec.
Území dnešního Ústí bylo počátkem 13. stol. osídleno kolonizátory z nedalekého míšeňska, z roku 1227 již jsou zprávy o trzích. Samotné město muselo být založeno před rokem 1249, protože v tomto roce jej král Václav I. daroval za věrné služby Erkenbertovi ze Starkenberka. V 60. letech 13. stol. bylo však již město opět královské. V roce 1426 město zpustošila husitská vojska pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Po 30 – ti leté válce město ztratilo na významu, největší rozkvět pak nastal v pol. 19. stol. díky lodní dopravě a průmyslu.
V roce 1361 udělili páni z Michalovic vsi Úštěk městský statut, již v roce 1387 jej však zastavili Berkům z Dubé. Ti zde dokončili stavbu hradu. V roce 1426 Úštěk koupil husitský hejtman Václav Carda z Petrovic a město důkladně opevnil. V roce 1475 získali sňatkem panství Sezimové z Ústí. V roce 1622 jim však bylo zkonfiskováno a následně ho získali jezuité. Řád byl v roce 1773 zrušen a v roce 1779 zakoupili hrad s okolím úštěčtí měšťané. V roce 1838 se majitelem Úštěku stal kníže Ferdinand z Lobkovic.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1357, kdy tvořila součást tolštejnského panství. Stála zde tvrz, poprvé připomínaná sice až v roce 1425, ale již dříve byli zmiňováni jako manové Velflové z Varnsdorfu. V 15. stol. ves patřila Knoblochům a náležela k manství hradu Honštejna, od roku 1443 pak opět k Tolštejnu. Tvrz zanikla před rokem 1570, kdy si zde Lejnarové z Lejnaru postavili zámek. Od roku 1681 patřilo celé panství Lichtenštejnům. V roce 1868, kdy byl Varnsdorf vesnicí s 10.000 obyvateli, se dočkal povýšení na město.
První písemná zmínka pochází z roku 1506, kdy zdejší pustý hamr získal od Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic v léno Hans Schneider. V roce 1550 se zde začalo těžit stříbro a v roce 1617 byly Vejprty povýšeny na královské horní město. Za třicetileté války byly však doly poničeny a zatopeny, s těžbou se začalo opět v roce 1688. V roce 1845 bylo dolování zastaveno definitivně. Obživu zde v různých dobách zajišťovalo také zemědělství, puškařství a krajkářství.
První zmínka o vsi je z roku 1167, kdy patřila řádu johanitů. Na přelomu 13. a 14. stol. se majiteli Velkého Března stali Vartenberkové a v roce 1520 Salhausenové. Dalšími majiteli byli Bockové, Karel Glich z Miltic, Dietrichsteinové, Galasové a od roku 1712 hrabata z Harachu, která významně pozvedla místní zemědělství. Po přesměrování jejich zájmu k průmyslové výrobě prodali v roce 1841 Velké Březno Karlu Chotkovi, který zde mezi lety 1842 – 1845 vybudoval nový zámek.
Žatecké hradiště bylo osidlováno plynule od 10. stol., první písemná zmínka o Žatci je z roku 1004. V roce 1265 udělil Přemysl Otakar II. městu významná privilegia – zejména soudní. V roce 1277 byl naposledy zmíněn purkrabí žateckého královského hradu. Za husitských válek byl Žatec jednou z bašt husitů. Rozvoj města, umožněný díky obchodu s chmelem, byl přerušen restrikcemi po Bílé hoře, kdy Žatec platil za podporu českých stavů.
